Hádky s rodičema

19. července 2014 v 15:26 | no-one0 |  Věci, co dokážou naštvat
Věc, která dokáže občas pěkně vytočit, je hádání s rodičema, obzvlášť s matkou. Opět asi budu muset uvést příklad ze svého ubohého života. Jen tak si v sobotu chodím po venku, jsou orázdniny a nemám co dělat, navíc mi to povolila sama máma. Bezstarostně si hraju s mobilem, když v tom mi matka zavolá celá nasraná : ,, Co trajdáš po venku?! Kdo ti to jako povolil?! Okamžitě domu! Ven půjdeš, až si uklidíš! " no a je po náladě. Hádání o úklidu pokoje, o domácích pracech, o známkách a o všech rizikových nebo problémových tématech jsou už u nás taková menší rutina. Není se pak čemu divit, když se můj mladší bratr může potrhat, toho nikdy nikdo neseřve, tomu nikdy nikdo neřekne nic, proti němu nikdy nikdo nestáhne křivého slova. No ale já? Když si na něj občas ( ano občas, kdybych si stěžovala moc, zase mi bude nějak nakázáno ať svého milého bratra nechám na pokoji, vždyť je přeci svatej ) zastěžuju, sprdnou mě, jak jsem stejně na něj stále zlá jen já, a hádka s rodičema vznikne i kvůli takové prkotině, super. Malé děti, jak jsem vypozorovala, se s rodiči moc nehádají, možná vůbec. Všechno, co rodiče řeknou, berou skoro jako písmo svaté a kdo proti tomu něco řekne, toho počastují přednáškou, jak rodiče nemají rádi a podobně. Čím je dítě starší a stává se z něho teenager, má stále rozdílnější názory a rodiče mu přijdou pitomí, což mě taky někdy. Věřím, že ani vy, čtenáři, jste se alespoň jednou s rodičema chytli, někdy víc, někdy míň. Každý se s nimi vlastně chytnul. Nejlepší ale na těch hádkách je, jak si každý snaží prosadit svou až do takových rozměrů, že se nakonec rodiče pohádají ještě SPOLU a já když chci odejít, protože řeší něco mezi sebou, tak na mě křiknou ať zůstanu sedět a druhý den v zápětí vznikne hádka, že poslouchám jejich rozhovory a spory. Logické asi jako mrkve v zimě. Prostě hádky s rodičema, to je ten největší vrah lidstva. Protože, kdo by po hádce neměl chuť jim něco říci a eozhádat se ještě víc, že?
 

10 podle mě nejhorších statusů v historii statusů

18. července 2014 v 21:42 | no-one0 |  Mých 10 NEJ...
1. Už nikdy nebudu pít.
Tenhle stauts se dokonale hodí k nějaké sobotní party ve velkém stylu. Někdo se samozřejmě zpije, jako duha, už po tisící. Druhého rána, jestli se tedy dohrabe k nějaké sociální síti, napíše na svou zeď nový, úplně báječný příspěvek, který stejně nemá v plánu dodržet ani do příští soboty. Už nikdy nebudeš pít? No tak to uvidíme!
2. Materialismus je hnus
Je prostě perfektní, slyšet tohle od nějakého majetného zazobance s jachtou, vilou, miliony na kontě a třemi limuzínami.
3. Nestíháááám za pět minut mi jede bus a já ještě v pyžamu!!
Ty kráso, no tak když tak urputně nestíháš, co tu sakra ještě děláš, a proč místo psaí něco rychle neděláš?! :D
4. Prší
Skvostem sociálních sítí jsou také statusy momentky, jak já jim ríkám. Píšou se hned a jsou stršně trapné, jako například když puberťačka neví co dělat, tak vyvěsí na zeď : Prší, sněží, nebo v ještě horším případě : Jsem na wécku, nerušit!
5. Život v troskách
Úžasné. Lidi píšou, jak se jim zhroutil svět, jak jim jde život do kytek a jak jsou na tom momentálně šíleně hrozně. ale když se jich zeptáte : Co se dějě? Odpoví : Neřeš a smajlíka k tomu, jako třešeň na dort.
6. Ta beznadějná zamilovanost
Lidi, co píšou jak se zamilovali, že nikdy nevěřili v lásku na první pohled, ale tahle osoba je prý přesvědčila, moc ji milujou a takové bláboly. Když ale nahlédnete trošku pod povrch, zjistíte, že je to třeba člověk, kterého viděli ten samý den v metru. Dokonalé.
7. Jsem ožraná / ý
Dobré jsou taky ty statusy, jak tam lidi píšou, jak jsou strašlivě ožralí nebo zdrogovaní a podobně. Jako by nás to zajímalo.
8. Miluju tě lásko, tak proč se hádáme?
Osmou příčku obsadil status, kde jeden člověk oslovuje druhého a píše tam ty keci jako : Lásko, miluju tě, ty to víš tak proč jsme se pohádali? Nebo když se ti dva rozejdou jeden napíše : Bez tebe, to, zlato nevydržím!
9. Takovej ten pocit když...
Tahle hláška je ovšem perla mezi perlami. Ty bláboly typu : Takovej ten pocit, když mi známka unikne o bod, jsou k nezaplacení! Ovšem, na sítích jsou spíše jako pěst pěkně na oko.
10. Jsem jaká jsem...
Tramtadáá! Příčku nejtrapnějšího statusu obsadilo číslo deset! Statusy jako : Jsem jaká jsem, a když se ti to nelíbí, támhle je křížek. Přijde mi ubohé, že to píšou už i na místa, kde se to ve skutečnosti vůbec nehodí. Ale fotky nebo statusy, které by to potřebovaly, tam to nedají.
No, dámy a pánové, tady je mých deset NEJtrapnějších statusů, jaké se mi povedlo odněkud z fb vyhrabat. Snad se líbily, ale kdo by věděl ještě o dalších, ať neváhá napsat do komentářů, trapáren nikdy nebylo a nikdy nebude dost! :DD

Hipster móda

18. července 2014 v 20:24 | no-one0 |  Věci, co dokážou naštvat
Myslím, že už označení Hipster mluví za vše. Mě to připadá takové zvláštní, jak si všichni nadávají do ' Hipsterů ' ale sami se tak oblékají. Jak se vlastně hipster obléká? Jako moderní intouš, řekněme to takhle. Je to styl, který dokáže občas pěkně nasrat, protože je vážně deprimující vidět na ulici denně ty stovky lidí s velkými Nerd Glasses ( i kdyby falešnými, hlavně musejí vypadat dostatečně šprťácky ), s košilemi zapnutými až tak pevně u krku, že jejich krční tepna musí plakat a prosit o odpuštění, jak jsou ty límečky těsné. Vlastně se hipsteři až tak neliší od seniorů ( NIC PROTI SENIORŮM A STRAŠÍM LIDEM ). Co mají společného? Velké brýle, čaj, pletení nebo štrikování, vintage ( kterou senioři označují jako ' ty staré dobré časy ' a kočky. Ano, tak tohle všechno. Vlastně by se Hipsterská móda dala označit za takovou starou, šprťáckou no a samozřejmě i hrozně správňáckou módu a styl. Určitě všichni víte, co myslím tím správňáckou. A kdyby ne, tak tím myslím takové to chování, jak se ke všem bez podmínek chováte krásně, že i slunce oproti vám září málo, váš úsměv občas nahání strach, to kvůli jeho velikosti. Dále vsěchny poučujete, jak mají mluvit, to kdyby náhodou prohodili něco sprostého nebo dokonce NESPISOVNÉHO, no proboha!! No a pak každému PROSTĚ MUSÍTE pomoci, ať pomoc potřebuje, vyžaduje nebo ji tvrdohlavě odmítá. To byste nebyli správní, kdybyste třeba nepomohli stařence přejít ( byť násilnicky ) přechod a ona vám na druhé straně vrazila facku se slovy : ,, Ale já bydlím na druhé straně! " Koho pak zajímá, že ta stařenka bude muset přechod přejít znova a možná jí i něco opravdu ublíží. To byste nebyli dostatečně správní. Tak to myslím tou správností. Samozřejmě lidi, kterým hipsteři vadí, jim do hipsterů nadávají, ale sami používají prvky z hipsterské módy, takže se hipstery pomalu ale jistě stávají. Třeba u nás polovina holek nosí ty veliké, šprtské FAKE brýle. Hrdě si je nasadí a je jim jedno, že bez nich vypadají tak milionkrát lépe než bez nich, no hlavně že mají ' styl '. Fotí v těch příšerných brýlích selfie, a když se jim konečně nějaká rozumná duše rozhodne opatrně naznačit, že v tom vypadají neskutečně pitomě, jen prohodí : ,, Pchw! Ty mi jenom závidíš, že ty brejle nemáš! " Tak jako WTF? Nebo další věc, která mi přijde jako nebetyčné šílenství, jsou takové ty typicky hipsterské kostkované svetříky nebo co hůř vestičky z kousavého polyesteru. Nosí je všichni, pod všechno, kamkoli a kombinují je s čímkoli. Já nic proti těm svetrům nemám, ale uznejte, že je docela poděs pak na chodbě potkat kluka s růžovou košilí a na ní hnědý, tlustý kostkovaný svetr. Nebo holku s tím svetrem dostatečně krátkým na břiše, aby odhaloval to sportovní tričko, které si pod něj vzala! To ale určitě není vše. Třeba další perličkou téhle úžasné módy jsou třeba ty manšetrové tříčtvrteďní kalhoty, které na sebe berou spíš kluci a bohužel i muží. Ano, i dospělí se téhle módě oddali, to je tragédie, hodná upamatování pro příští generace. Ty kalhoty nejenže musí šíleně škrtit a musí se v nich člověk hrozně potit, ale taky vypadají řádně příšerně. Zvláště, když nějaký ' inteligent ' doplní ty světlé manšestráky vysokými černými ponožkami, takže to vypadá opravdu... Ehm. A nesmíme k tomu skvělému outfitu přidat ochozené boty ' Oxfordky ' , snad víte, co myslím. Takové ty boty, které často vidíme v těch filmech a seriálech jako Vraždy v Midsomeru. Takové ty příšerně těsné, šněrovací botky zasahující přesně ke kotníkům s divně vypadající špičkou a uhozeným podpatkem. Opravdu.. Hipsterská móda mě dokáže naštvat, a asi nikdy mě štvát nepřestane :).
 


Školní společnost a exoti v ní skrytí

18. července 2014 v 19:45 | no-one0 |  Moje keci...X.x.X
Bohužel, stejně jako každá společnost, má i ta školní nějaké rozvrstvení. Je to hodně povrchní rozvrstvení, zavisející na tom, jak vypadáte, kolik peněz mají vaši rodiče, kolik dostáváte kapesné, jste-li ' cool '. Samozřejmě, najdou se i výjimky, kde jde studentům čistě o výsledky a o povahu, ale tak dobrých škol ubývá stejně, jako kostiček na dobré mléčné čokoládě ve spolku jedlíků. Z mé zkušenosti, se v každé škole tvoří skupinky. Skupiny lidí, kteří si nějakým způsobem rozumí, nebo mají něco společného. Ale není to tak i v životě? Nehledáme náhodou i mimo školu lidi, kteří jsou nám alespoň něčím podobní v povaze? Jo, děláme to a budeme to dělat i celý zbytek života. Na rozdíl od života se ale, na škole musíte rozhodovat rychle a máte dost omezený výběr, ten záleží na počtu studentů. Když se rychle někam nezařadíte, jste OUT. No není to pitomý systém? Lidi se rychle někam řadí, jen aby je ti jejich potenciální ' přátelé ' nezavrhli. Ale to pak nejsou kamarádi, no ne? Ne, to nejsou! Každá škola má také někoho, kdo určuje nepsaná pravidla. Obvykle je to student nebo studentka ze které / ho si berou ostatní příklad. Holky určují módní trendy a ačkoli se to zdá fakt nepravděpodobné a neuvěřitelné, ty dívčiny bez vlastního stylu a přesvědčení a hlavně bez názoru ji následují. A než se nadějete, máte ve škole další skupinky pochodujících holek s podobným ne-li stejným stylem, barvou a střihem oblečení. Koho pak zajímá, že nejedna v tom vypadá trochu silněji, než normálně, koho zajímá, že nejdné holce ta určená barva nesedí a vypadá v ní jako velká fosforová světlice? Nikoho. Hlavní je, že jsou ve skupině. Ironie, že už do jiné skupiny patří od začátku roku. Vidíte? Takhle se to člení a rozvrstvuje, až je z toho požehnaný guláš, plný lidí, slepě poslouchajících jednoho chorobného jednotlivce s velikou vášní nakazování všem ostatním co mají, jak se chovat. Dokonce se u nás našel jeden šílený kluk, který těm svým nohsledům nazývajícím se ' věrní kamarádi ' určuje, jak budou mluvit. Takže po jednom týdnu už ta klučičí polovina školy a každým slovem říkala tomu druhému " brother " a za každou takzvanou stěrkou, která stěrkou není, ale když si to myslí, tak je u toho necháme, dodávají " ou jea! ". Dalším zvláštním paradoxem je, že tihle lidi ty své ' spřízněné duše ' mění velice rychle, ostatně ještě rychleji než ty naivní holky, které na facebook, twitter, instagram a já nevím na co ještě, každý týden, co týden, každé dna dny, vyvěšují novou fotku s novou kamarádkou s popiskem : ,, Ty jsi moje BFF navždycky. Co bych bez tebe dělala, lásko jedna! " Ach, jak já tyhle holky miluju. To své hashtagování už dotáhly k takové dokonalosti, že se tam fotí i s holkama, co znají SOTVA TŘI DNY. * dovolte mi se zasmát jejich vlastní blbosti a zároveň je i politovat, oni za to nemohou * Dalším skvostem školní společnosti, který mě baví ještě daleko více než " bé-f-f " , jak já jim říkám, jsou ti, kteří by učitelovi nebo učitelce sežrali každý blábol, jen aby se ukázali jako ti, kteří ' bedlivě poslouchají ' . Áno, bedlivě. Takže opět předložím příklad z mé skvělé školičky, která se takovými monstry jen hemží. Jedna nejmenovaná dívka na lyžáku tak bedlivě poslouchala, že učiteli sežrala jeho vtip, který udělal, asi se snažil nás pobavit. Marná snaha. Nicméně, učitel se zmínil, že ze sjezdovky budeme odcházet v šest večer. No co myslíte, že asi udělala. Když jsme se ve čtyři hodiny, v pravdivý čas odchodu odebrali na autobus že pojedeme na chatu zpátky, zakroutila hlavou a šla si sednout do bufetu. Opravdu tam čekala až do šesti, respektive do půl, protože sjezdovka i bufet se v 17 : 30 zavíraly. Takže ve tmě stepovala před sjezdovkou promočená i s lyžema. Na hotelu si zatím náš všímavý učitelský sbor všiml, že jedna chybí. Tak zapojili ' mozky ' a přišli s tím, že ji tam zapoměli. Obětavý učitel pro ni dojel SVÝM AUTEM * jaká to oběť * a vyzvedl ji. Ale víte co? Nesřval ji za nic. Neseřval ji, že udělala pitomost, neseřval ji, že mu blbě věřila, neseřval ji vůbec za nic. Za to jí ale pochválil přede všemi, jak statečná vlastně je, že tam přetrpěla až do šesti. Všichni učitelé jí plácali po zádech a říkali pochvalná slůvka. Mě stačilo jen držet smích a vztek hluboko v sobě. Tak to tady vidíte. Lidi jsou občas vážně schopní úplně všeho!!

Direction Infection

18. července 2014 v 16:48 | no-one0 |  Mánie
Zaryté fanynky, neberte si, prosím, tenhle článek moc k srdci, nechci nikoho urazit!!

Kdo by tuhle chlapeckou skupinu, známou po celém světě neznal? Jsou určitě hezcí, pěkně zpívají a tak...
... ale co vlastně dál? Proč se nám vlastně tak líbí? Proč někomu přijdou hodní, když je ani nezná? A naopak, jak někomu můžou přijít pitomí, když je ani nezná?
Nesmíte zapomínat, že je to s nimi stejné jako třeba s Five Angels. Je to jenom chytrý reklamní trik. Přizejme si to, holky, koukaly bysme na ně, i k dyby byli hnusní? Odpověď známe.
Jak vlastně 1D OPRAVDU vznikli?
Pět kluků šlo v jiném dni, týdnu atd. , jiném věku, jiném městě do pěvecké soutěže X Factor. Každý z nich nějak prolezl, ale nakonec to stejně všichni povorali. Už už měli vypadnout z kola, když v tom se chytrý Simon Cowell zamyslel. Viděl, že z těch pěti andělských ksichtíků budou velké peníze, holky je budu zbožňovat a navíc, kdyby je nechal vypadnout, setkal by se s kritikou od publika. Takže z nich udělal skupinu. One Direction. Samozřejmě, všichni byli nadšení, ale... Myslíte si opravdu, že se kluci mezi sebou mají tak rádi, jak to prezentují, nebo se jenom chytře přetvařují, protože podepsali jistou dohodu se Syco Music a prostě s tím nemůžou jen tak " praštit " ?
A jak vznikli VE VERZI, CO VIDÍME MY?
Pět nadaných chlapců se díky svým nebetyčným talentům dostalo do soutěže X Factor. Nějakou šílenou náhodou vypadli, když v tom se jako rána z čistého nebe objevil hodný strejda Simon a pomohl jim ke třetímu místu, ve finále. Všichni byli moc rádi a měli se mezi sebou rádi jako bratři. Jsou hodní a laskaví a tak dále a tak dále. A všem nám pomáhají..
Ať tak, nebo tak, One Direction žijí a fungují jako nejznámější boyband světa dál. Jak to s nimi ale OPRAVDU je, netušíme. Mají miliony oddaných fanynek po celém světě, vydělávají miliony. Co více si ještě přát, že?
Jenomže... Za věčnými úsměvy a výbuchy smíchu, se občas může skrývat větší, horší a mnohem temnější stránka osobnosti.

Chuť stvořit blbost

17. července 2014 v 23:07 | no-one0 |  Moje keci...X.x.X
Mám nepopsatelnou, nevyléčitelnou chuť napsat nějakou úplnou kravinu a dát ji sem na Blog.cz.. Asi to tu nikdo nečte, což je jednině dobře, protože ty keci, co vycházejí z toho, čemu my říkáme mozek ( u sebe bych to nazvala jinak, ale protože jsme na veřejné stránce, kde se sprostě mluvit nesmí, zůstaneme asi u toho mozku ) Blog jsem založila dneska, asi kolem odpoledne, takže NAŠTĚSTÍ to nemá návštěvnost. Už vidím ty obličeje lidí, co tuhle pitomost čtou. Prostě se dneska musím jenom nějak vyjádřit, toť vše. Napsat pár ostudně dlouhých článků o všem a vlastně o ničem, nakreslit tuny obrázků, někomu něco říct, vyřvat se. Těch možností je fakt tolik, že nevim, jakou začít. Ale tahle byla nejlákavější, tak píšu tenhle článek spadající oprávněně do kategorie Moje Keci. Opravdu to keci jsou. A když už jsme u téch článků, tak jsem se před chviličkou zajímala, jak najít nějak přijatelný téma pro článek. Netušila jsem jak, ale hodný strejda Google pomohl, tak jsem zadala : Zajímvá témata pro články. A světe div se, nedověděla jsem se ale vůbec nic! Vyjelo mi spousta odkazů a stránek vlastně o tom úplně samém. Všude psali, jak se v podstatě mám zamyslet a napsat něco, v čem jsem dobrá a popsat to do hloubky. Nic. Žádné TÉMA. Tak jako WTF. Kdyby ten blog vedl někdo nadanější, tak to pochopím. Ten by se tu rozepsal o něčem, co mu jde a ' popsal by to to hloubky '. To ale bohužel asi nebude můj případ. Já dělám spoustu věcí, ale žádná není tak úžasná, abych mohla říct, že jsem v ní expert a popsala ji do hloubky. Jediné, co opravdu umím je zpěv, piano a pár ( šest ) jazyků. Ale upřímně si myslím, že by vás asi moc nezajímalo sáhodlouhé vyprávění o tříčtvrťových notách nebo o altech a sopránech a metodách rozezspívání. A myslím, že jazykovými kurzy bych vás asi taky moc nenadchla. Tak jak se vlastně čtenáři dají zaujmout? Před tímhle blogem jsem měla X dalších, ale žádný nevydržel moc dlouho. Buď mě už hlavní téma nebavilo, nebo se mi někam zatoulalo heslo a uživatelské jméno, to z toho, jak jsem tam dlouho nebyla. ( AW! Shame on me! ) Doufám, že tenhle vydrží trošku déle, a že se vám tu aspoň trošku bude líbit a hned mě nezavrhnete, to by mě mrzelo ;). No, já se poroučím, mám ještě pár neodkladných věcí, jako například hledání témat pro blogy. ( Ne, tak pitomé informace už hledat nebudu, budu si muset vystačit s vlastními keci a bláboly, které občas vyprodukuju. ) Teď už vážně musím. Jestli chcete, ještě na tenhle blog někdy přijďte, ale jestli se dočkáme normálního, smysluplného článku, to je ve hvězdách. PAPA! :*

Déšť

17. července 2014 v 22:06 | no one |  Povídky.. Aneb výplody fantazie :D
Hubená, nízká dívka odevzdaně seděla na mokrých schodech fakultní nemocnice. Déšť smočil všechny a všechno, s čím se střetla jeho mohutná živelná síla a ani tuto dívku hluboko pohrouženou do svých myšlenek nevynechal. Dívčiným tělem prostupovala zima vražedně pomalým tempem. Dívka si vlastními pažemi zuřivě tiskla tělo, jako kdyby jí to mělo pomoci nebo ji to mělo vysvobodit od nevybíravých rozmarů přírody. Zlostně drkotala zuby a promočené tmavé vlasy se jí zatím stále více lepily k hlavě. Kapky deště jí stékaly po obličeji a mísily se se slanými slzami vytékajícími z dívčiných pronikavých očí. Párkrát zamrkala mohutnými, dlouhými řasami, aby zabránila dalšímu nezastavitelnému přívalu hořkých slz, pálících a štípajících jako led. Rty se jí bezděčně třásly, občas ze sebe vyloudily nějaký vzlyk nebo povzdech. Přesto byla dívka neschopná jakýchkoli slov, které by do její duše propálily ještě větší díru, než kterou tam zanechala poslední návštěva doktora. Dívka se totiž dozvěděla, že jí zbývá den nebo pár hodin, nikdo neví, než zemře na důsledky zhoubného nádoru, který její tělo soužil a ničil již několik let. Snažili se bojovat. Všichni se snažili. Ničí snaha ale nepomohla natolik, aby ubohé děvče záchránila. Nejvíce dívku mrzelo, že na její pohřeb ani nikdo nepřijde. Neměla rodinu, neměla přátele. Stranila se lidí a vyhovovalo jí to, až do tohoto osudného dne. Až do dne, kdy zalitovala, že nebyla více přátelská. Že občas někomu nevěnovala jeden vřelý úsměv, nikdy se na nikoho nezasmála a nikdy se nesnažila projevit o lidi zájem. Teď jí teprve došla hrůza těchto chyb a přečinů. Došlo jí, že byla pro svět zbytečná. Že nebyl nikdo, kdo by jí miloval. Nikdo, kdo by se s ní spřátelil. Nikdo, komu by na ní záleželo. Nebyl nikdo, kdo by za ní položil život. A když ona pokládala život v podstatě za všechny lidi trpící nějakou vážnou nemocí, nikdo se neobtěžoval přijít a litovat ji. Poplakat a truchlit nad ztraceným životem. Nikdo takový se nenašel. Bylo moc pozdě. Zachvátil ji strašlivý smutek, který na její tváři opět vytvořil ten smutný výraz bezradnosti a naprosté nicoty. Věděla, že si život vůbec neužila. Každý den se za něčím honila, stále se stresovala, podávala obrovské výkony... Pro tu samotu, kterou trpěla jí to bohužel nepřišlo divné a dále pokračovala v té nejpomalejší sebevraždě. Velice brzy se soustředila jen na sebe a zbytek světa nevnímala. Neradovala se z ničeho, ani z prostých ale krásných věcí, jako západ slunce nebo právě déšť, který ji právě dostával do té bezvýchodné deprese. Dešťové kapky byly stále těžší a těžší a dívku pokaždé udeřily do obličeje, jako pěst. Rozhodla se, že alespoň těch pár posledních hodin prožije. Bude se smát, vyzkouší pro ní neznámá jídla a pokusí se flirtovat. Bohužel jí nebylo přáno splnit si ani tato jednoduchá předsevzetí. Protože chvíli po tom, co se odhodlaně zvedla ze schodů, s vnitřím dobrým pocitem, pocítila ostré pálení a píchání v boku. V bolestech se svalila pod schody. Cítila, že bolest se rychle šíří po celém jejím těle a že tohle je jejích posledních pár minut. Bolení bylo tak silné, že v rázové vlně napadlo srdce a agresivně se začalo pokoušet o dívčino vědomí, tak silné bylo. Dívce se pomalu začaly zavírat oči v doprovodu bolestivého sykotu a zarývání nehtů do promočených dlažebních kostek. Vědomí se po chvilce opravdu vytratilo, ruku v ruce s jejím životem. Ale stejně na ulici nebyl nikdo, kdo by o ní jevil zájem, nebo by mu jí snad bylo líto. Nikdo.

Vedete si deník?

17. července 2014 v 21:10 | no one |  Moje keci...X.x.X
Tak mě napadlo... Vedete si deníček? Já jsem si ho donedávna vedla, ale pak se ztratil a teď je nenávratně ztracen někde, kde je běžnému smrtelníkovi jako já nemožno pohlédnout a nájit ten deník. Mě to totiž přijde jako celkem dobrý způsob zaznamenávání vzpomínek, zážitků, fotek a pocitů. Taky se ale v mé už tak dost divné hlavě zrodil nápad, že to může být dost dobrá psychologická pomůcka. Přece, když jste naštvaní, zamilovaní, smutní, veselí.. Kdyź cítíte jakýkoli pocit, máte jakýkoli prudký záchvěv nálady, tak se s tím musíte nějak vypořádat. Pokecat tři hodiny s kámoškou, vybrečet se někomu na rameni, spotřebovat tři tuny balení kapesníčků a sníst mega tabulku čokolády, válet se v hodinových záchvatech smíchu nebo... No a teď co. To nebo. Když je kamarádka na dovolené, drogerie zavřely a vhodný adept na pobrečení a utěšení je daleko mimo váš dosah a není jiných východisek než tyhle emoce v sobě tutlat, proč to už rovnou někam nenapsat? Proč to někam nezaznamenat, abyste pak měli vzpomínku na časy, kdy jste si psali každý detail. A tím se dostáváme k tomu, že to nejenže tlumí temperamentní záchvat emocí ale také, slouží to jako ideální věc, na kterou když se mrknete i po deseti letech, nikdy vás neomrzí to číst. Nepřestane vás asi bavit číst ty bláboly co si tam všichni píšeme. No, koho by to taky nebavilo, že? Důležitou součástí vedení deníku je určitě samotné psaní, ale také UTAJENÍ tohoto drahoceného pokladu, který kdyby se kupříkladu dostal do spárů vašeho mladšího sourozence byla by to asi dost katastrofa. Stačí si představit ten ďábelský, vízězný úšklebek a v obličeji pocit zadostiučinění a po zádech mi běhá husina :DD. No nic, psaní deníku záleží čistě na tom, jestli se vám chce, máte čas a umíte se alespoň trošičku vyjádřit na papíře. Protože.. Upřímně, jak by se to pak těm sourozencům četlo, no ne? To by je to přestalo bavit, a TAKOVOU chybu v Matrixu, jako stop ďábelským kšeftům našich drahých bratrů a sester, tu NEMŮŽEME DOPUSTIT!! :DDD

Ošklivé Káčátko

17. července 2014 v 20:49 | no one
Ošklivé Káčátko. Běžné označení pro někoho, koho ve společnosti totálně nechtějí. Obvykle se terčem tohohle hnusného posměchu stávají holky, ale ani kluci se asi nevyhnou bezprostřední a pitomé přezdívce natvrdlého kolektivu. Proč tak lidi označují někoho, kdo za to ani nemůže? Nazvali byste tak holku, která je v osmnácti ' ještě panna ' ? Co vy o ní víte, co když třeba doma má problémy s vlastním opilým otcem, který se jí pokouší znásilnit, a osahává ji a ona se prostě pohlavního styku štítí? Chcete tak nazvat kluka, který má beďary po celém obličeji? No a? Je to jenom puberta, až se z tohohle období dostane, třeba z něho bude takový fešák, že ti pitomci ještě zalitují, jakou krávovinu to řekli a dívky, co na něj byly hnusné, se mu budou snažit vetřít do přízně. Co mohou čekat? Jedině kruté odmítnutí a držkopád. Použili byste snad tuhle nerudnou přezdívku pro někoho, kdo neodpovídá vašim vzhledovým normám? Tak na to je jednoduchá odpověď. Nenazvali, protože jste to právě vy, čí vzhled může někomu vadit a můžete ho k smrti srát. Sakra lidi, vezměte ty svoje rozumy do hrsti a začněte přemýšlete tím kulatým co máte na krku! Hlavou! Denně na ulici potkáváme desítky smutných, depresivně vzhlížejících teenagerů. Proč myslíte, že se tak tváří? Proč myslíte, že když s nimi navážete ten afektovaný oční kontakt, kterým je nám všem známý, proč asi zatlačí tu slanou slzu, která se jim zuřivě dere z oka? Proč se jen bolestivě ušklíbou a pokračují dál v cestě? Když je neznáte, neznáte ani důvod, proč to dělají. A vy byste je nazvali Ošklivými Káčátky, chudáky, a vším možným, aniž byste si uvědomili, že právě jste tím jedním jediným neškodně vypadajícím slovním spojením pohřbili zase jednu naději. A to všchno jen kvůli tomu, že se vám v hlavě rodí ta zlomyslná myšlenka někoho urazit, podkopnout mu sebevědomí, abyste se sami cítíli o něco líp. A přitom sami máte stoprocentně nějakou vzhledovou vadu, za kterou vás ostatní soudí. Za kterou vás za zády nazývají Ošklivým Káčátkem. Tak si vyberte.

Kam dál